O nalezení, odevzdání a ztracení

O nalezení, odevzdání a ztracení

Bylo to minulý rok na podzim. Krásný slunečný den, takový, kterých už nebývá mnoho když přichází zima, ale je o to veselejší. Vystupovala jsem po schodech do kostela a v tom cosi upoutalo moji pozornost. Bylo to jakési malé sluníčko, které se usadilo u kostelních dveří a nemělo se k odchodu. V odpoledních paprscích se nádherně lesklo. Prošla jsem kolem a v několika vteřinách jsem pohledem původ sluníčka identifikovala. Byl to prsten z masivního zlata.

Pomyslela jsem si, že ho tu asi někdo ztratil a brzy se pro něj vrátí. Nechala jsem ho ležet. Kam bych ho taky dala? Komu? Vešla jsem do kostela, ale obraz lesknoucího se prstenu mi nešel z hlavy. Kdo ho mohl ztratit? Do hlavy mi najednou vrazila myšlenka: To si vážně myslíš, že by ten prsten normálně ležel na nejvyšším schodě, kdyby někomu sklouzl z prstu? Najednou mi došlo, že prsten skutečně leží na velmi divném místě na to, aby byl jen „ztracený“. Mnohem víc to vypadalo, jako by byl „odložený“.

Kdo by tu nechal ležet snubní prsten? To přece není jen tak, nechat ležet kus svého života u kostelních dveří! Vybavily se mi obrazy odložených dětí, které se nechávaly ležet na tom samém místě, když nebyl nikdo, kdo by se o ně chtěl nebo mohl postarat. Co všechno ten prsten může znamenat? Hlavou mi létaly myšlenky na svatební den neznámého páru. Slib o doživotní věrnosti, slib, který svazuje život s životem v dobrém i zlém, až do smrti. To se přece nedá jen tak odložit! Vrátila jsem se.

Takový kus zlata (podle velikosti to byl muž, komu patřil) by hezky cinknul, kutálel by se dolů ze schodů a majitel by musel téměř okamžitě zjistit, že mu na ruce chybí. Nikde nikdo. Ani prodejce Nového Prostoru, který tu má své místečko, abych se ho zeptala kdo tudy šel. Vzala jsem prsten do ruky a šla s ním do prázdného kostela. Zkusím se podívat, jestli není někdo ve farní knihovně.

Ale knihovna byla zamčená. Celá zmatená jsem se vracela zpět do kostela a v ruce jsem měla prsten. Prohlížela jsem si ho. Skládal se ze dvou kroužků zlata různé barvy. Jeden se otáčel ve druhém, a společně tvořili jedinou věc. Nádherná symbolika. Proč to nevydrželo?

U oltáře jsou dvě mramorové sochy. Vlevo je Jezulátko a nad ním se sklání Panna Maria. Jako by chtěla říct: Jsi maličký, zranitelný, ale jsi budoucností Světa a moje Všechno. Vpravo od oltáře je Pieta. Ta samá Maria má na klíně umučeného Ježíše, obličej zkroušený. Celý výjev jako by říkal: Naděje odešla ze Světa. Budoucnost už není. Ježíš zde leží s rukou bezvládně nataženou na zemi, a v jediném gestu tak vyjadřuje myšlenku: Mám prázdné ruce, vše co jsem měl, dal jsem Otci.

Dala jsem prsten k Pietě. Ježíš vstal přece za tři dny z mrtvých a všechnu beznaděj dokázal proměnit v něco zcela nového, v něco, o čem se nikomu z učedníků ani nesnilo…

Za pár dní jsem se vrátila. Prsten byl pořád na svém místě. Nikdo jej za celou tu dobu nevzal do ruky. Nebo si ho nikdo nevšiml?

Jak jsem se tak dívala na prsten pod bezvládným tělem, napadlo mě, že tady ale není nic co by bylo mrtvé. Mrtvý Kristus je "jen" branou k životu. A mrtvé manželství? Přemístila jsem prsten k Jezulátku. Každý z nás, jakkoli maličký a zranitelný, je nadějí světa. I zničené manželství, zničené životy mají naději, mají smysl.

A tak mě Bůh během několika dní naučil, že prsten není jen kus zlata, ale že je to slovo ve hmotě, a že manželství, které prsten symbolizuje, je Slovo v Tělech. Naučila jsem se od Jezulátka a Umučeného, že naděje i smrt můžou tvořit jeden celek, jeden cíl.

Po Vánocích jsem se šla podívat na místo, na kterém prsten ležel. Byl pryč.