Umírání, státnice a milosrdenství II

4. 4. 2012 23:18

Duše, která se právě odebrala na věčnost vede rozhovor s Kristem, který jí ukazuje celý život jako cestu dvou cestiček stop v písku na mořské pláži.

Kristus: Vidíš? To jsou tvé stopy životem.

Duše: Kriste, čí jsou ty druhé stopy?

Kristus: Přece moje. V každé chvílí jsem byl vedle tebe, nikdy jsi nebyla sama.

Duše: Ale proč v nejtěžších okamžicích, které jsem prožila (Vidíš? Zde jsem byla nemocná, tady jsem se rozváděla, zde mi zemřelo dítě.), jsou v písku jen jedny stopy? To jsem byla sama? Tys mě... opustil?!

Kristus: Ne, v té chvíli jsem Tě nesl v náručí.

 

Takřka před rokem jsem si na tomto místě vypsala srdce. Cítím se trochu provinile, že píšu až teď, protože dlužím Bohu velký dík. A mnoha stům lidí, kteří na nás (a hlavně na maminku) mysleli a myslí v modlitbě, dlužím svědectví.

Přemýšlím, podle čeho se v životě člověka pozná Boží přítomnost. Ve starém zákoně je představa asi taková, že kdo žije v přátelství s Bohem, dočká se dlouhého věku, hromady zdravých dětí, a velkých stád plných tučného dobytka. Ale zase na druhou stranu - Job věděl o této představě své. ;)

Nevím, jaká je dnešní představa požehnaného života v Boží přítomnosti, ale můžu vám říct, jak jsem poznala Boží přítomnost ve svém životě já.

Před rokem mi zemřel dědeček, a pár týdnů na to máma podstoupila operaci zhoubného nádoru a následně kolotoč chemoterapií, ozařování a bioterapie. V tu dobu jsem měla asi dvouměšíční známost, a nevěděla jsem, co si od toho svého milého mám vlastně slibovat. V červnu mě čekaly státnice. Nevím, jak moc si dovedou přátelé z města představit fungování statku s několika desítkami hektarů půdy a trochou zemědělského zvěřince... ale pro úplnost bych asi měla dodat, že někdo musel (za mámu) zastat práci v domácnosti. Brácha se ségrou, já i taťka jsme se navíc museli naučit jak co nejvíc mámě pomoct, když jí bylo zle po chemoterapii. Prostě během několika měsíců jsem měla život naruby, nebo chcete-li, měla jsem ze života pěkný blázinec. (Existenciální úzkost nepočítám.)

Jestli si teď představujete, jak jsme se celá rodina modlili ve dne v noci, a prosili za mámino uzdravení, nebo že jsme začali tvrdě makat na svém duchovním životě, asi vás zklamu. Nic z toho. Byl to Pán, kdo měl věci ve svých rukou, kdo přicházel, a zůstával. Snad Boha vábí trpící srdce - říkala jsem si. Zjistila jsem, že kdo trpí (ať už je to z jakéhokoli důvodu) začne myslet, vnímat, jednat, hodnotit jinak, a snad tohle Boha "vábí". My jsme ho vábili hodně, proto u nás byl často, a silně.

A teď přijdou ta slibovaná rozpoznání Božího požehnání. :)

1.) Ta moje čerstvá láska se ukázala jako má největší opora. Jenda byl vedle mě když jsem potřebovala někomu probrečet rameno, i když jsme potřebovali zařídit nákupy. Tisíce problémů, které jsem v tom svém blázinci řešila, řešil se mnou, ať už to bylo psaní bakalářky, domácí práce, nebo přejezdy do nemocnice. Nebo prostě jen poslouchal, když jsem se potřebovala někomu vypovídat... Po dalších dvou měsících jsem si byla zcela jistá, že Honza je druhá půlka mého já. (Dodnes mi znějí v uších slova kněze a psychologa v jedné osobě, který mi tehdy řekl: "Nemyslíš, že ti Bůh poslal Honzu do cesty právě proto, že věděl co tě čeká?") Dnes vím, že Bůh věděl až moc dobře co dělá. :) Deo gratias!

2.) Dalším požehnáním byly státnice. To jak jsem odevzdávala bakalářku na poslední chvíli jsem popisovala minule. Tak jen dodám, že jsem ji pár týdnů na to úspěšně obhájila, a s obrovskou Boží pomocí (ve studentském žargonu: HALUZ!!!) i odstátnicovala.

3.) A pak mamka zjistila, že díky "zázračným bylinkám" nemá spoustu vedlejších příznaků po chemoterapii, a rychleji se zotavuje.

4.) Doma jsme zjistili, že jsme si vlastně všichni nějak blíž. I komplikovaný vztah s bráchou se nám podařilo celkem srovnat.

5.) A taky jsme objevili, že i když se skoro nemodlíme, tak jsme před Boží tváří pořád, a pořád nás Bohu "někdo" připomíná. Ptáte se kdo? Celé farnosti, setkání Focolare, naši známí, přátelé, široká rodina, a spousta lidí, které asi nikdy nepotkáme... Z různých stran jsme slyšeli: "Modlili jsme se za vás...!" ...na setkání maminek, na exerciciích, ve spolču, na primici, nechali jsme za vás sloužit mši, atd., atd. Kdybych to dnes měla spočítat, modlili se za nás tisíce lidí. Tisíce lidí, které neznáme, a kterým bysme strašně moc chtěli poděkovat. Modlíme se za ty, kdo nám vymodlili Boží přízeň a požehnání.

6.) Máma se začala připravovat na biřmování. Ano, ve svých takřka padesáti letech. :) Asi duchovně dospěla (až teď, když už měla na mále, že dospěje až do Božího království).

7.) Shrnutí: Minulý rok, na Velký pátek, byla máma na operaci. Celý minulý rok nám byl tak trochu pátkem, a čekáním na vzkříšení. Snad nám tento rok bude Velikonocemi, nedělí, a vzkříšením. Prošli jsme (snad) malou smrtí. A nepřipadala mi tak děsivá. Spíš naopak. Možná právě smrt, kterou považujeme za největší zlo, je pro nás největším dobrem, když ji přijímáme z Boží ruky...

 

Jo, a ještě něco: Až si budete myslet, že vás nemůže potkat nic horšího, že na vás Bůh zapomněl: Deus semper maior. Bůh je vždy větší, než naše očekávání, touhy a plány. Má s námi totiž svoje plány. Mnohem větší plány, než jsou ty naše. Nebojte se k nim (třeba i probolet).

 

Sdílet

Komentáře

MarjánkaN Ano, díky Bohu za modlitby všech okolo... Mám mnohdy pocit, že když už se člověk modlit nemůže nebo neví, jak, právě tehdy nastupují přátelé, kteří to dělají za něj. A Bohu to stačí... Možná právě proto, aby vynikla Jeho nepochopitelná síla a nelogické milosrdenství. A věřím, že všem modlícím se přátelům Pán odplatí dvojnásob - Boží požehnání se tak vlastně násobí ;-). Deo gratias!

Dubnanka Nádherné, děkuju za silné svědectví!

PetraO Díky za silné svědectví!

LaughingGull díky!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio