Poslední (Vladimír Holan)

Poslední list se třese na platanu,

neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.

Třesu se, Bože můj, neboť tuším,

že brzy umřu a pevný měl bych být.

Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,

neboť on není bez důvěry k zemi.

Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,

neboť prkno v márnici je docela prosté.

List nemusí tě, Bože, prosit o nic,

dal jsi mu růst a on to nepokazil.

Ale já...

Tento kousek jsem objevila zcela náhodou u včerejšího rozjímání, když jsem vyměnila Bibli za jinou formu čtení. Nejvíc mě zarazil název knihy Tomáše Halíka na druhém řádku.

"Co je bez chvění, není pevné" byla jedna z knih, které mě přivedly k víře. (Nemůžu zapomenout ještě na "Nácvik křesťanství" od S. Kierkegaarda.)

Vladimír Holan mi připomněl spoustu věcí. Každým řádkem vede "na hlubinu". Pro dnešní den jsem si od něj vzala poslední část básně, která se pro mě stává mantrou:

"List nemusí tě, Bože, prosit o nic,

dal jsi mu růst a on to nepokazil.

(Ale já...)"