Když kecat, tak i konat! (Reakce na časopis Milujte se! z května 2016)

10. 5. 2016 10:06

Anděl dobroty uprostřed pekla

- takový je nadpis článku o porodní asistence Stanislavě Leszczynské, která zachraňovala novorozence v koncentračním táboře.

Opravdu emočně silný článek. Trochu smutný dovětek jako vzkaz pro dnešní dobu, kde Stanislava doufá, že nikdy nebude uzákoněna možnost potratu.

Už jsem zde psala o svých zkušenostech z dětských domovů. Abych jim nekřivdila, musím říct, že od té doby se přece jen něco málo změnilo k lepšímu. Např. v kojeneckých ústavech už jsou děti v tzv. "buňkách". Je jich jen 5 a střídají se u nich jen 2 sestry, aby si děti mohly vytvořit citovou vazbu na konkrétní osoby, simulující rodinné prostředí. Je to ovšem po česku. Zase nedomyšlené. Dítě si "vytvoří vazbu", a až opustí kojenecký věk, pošupe do jiného děcáku. Pro starší. Zdá se vám to jako dobrý emoční základ do života?

Jak spolu souvisí onen článek o Stanislavě, její vzkaz proti potratům a dnešní děcáky? Dovolím si postavit oslí můstek mezi děcáky, potraty a Stanislavou. Dnešní žena má při nechtěném otěhotnění 2 možnosti: Potrat, nebo dětský domov pro své dítě. Co je lepší? Dnešní dětské domovy nejsou koncentrační tábory, kde jde dítěti o holý život. O dítě je postaráno, aby nehladovělo, mělo dostatek ošacení a podnětů v podobě hraček a zážitků. Po materiální stránce se tam děti mají lépe než v leckteré rodině. Jde tam ale o život duchovní, duševní, který je zabíjen pomalu, vytrvale a s podobnou technickou strohostí jako se kdysi likvidoval život v koncentračních táborech. (Vždyť co je člověku platné, vlastní-li celý svět, ale ztratil svou duši? (Anima, ae, f. = duše = život.)

(Jasně, zaměstnanci se snaží co můžou, ale nastavení děcáků jim prostě často nedovoluje milovat a vychovávat děti tak, aby se skutečně cítily milované...)

Stanislava prý doufala, že v případě uzákonění potratů "zazní hlas všech slušných otců a matek".

Slušní otcové a matky se dřív nebáli mít víc dětí, třeba i adoptovaných či odjinud přijatých do rodiny. Bylo tak nějak běžné, a častější než dnes, že se děti bez rodinného zázemí prostě "upíchly" v jiné rodině. Dětské domovy (sirotčince) nebývaly tak běžné i když existovaly už ve středověku. Ti slušní otcové a matky neuměli kolikrát pořádně číst, psát, nebyli teologicky vzdělaní, žádní myslitelé, ale svoje náboženství PROSTĚ = jednoduše žili. Nebáli se vzít si do domu cizí dítě. Když se ve vesnici vyskytli sirotci, byli "rozbytováni" do jiných rodin. Kdo mohl, dítě si vzal.

Když dnes vidím Pochody pro život, často si říkám, kolik lidí tam přišlo jen velkohubě povídat o zabíjení neviňátek, a kolik z nich dokázalo svůj vnitřní postoj vyjádřit skutkem? Kolik je mezi nimi pěstounských rodin, které se rozhodly zachránit konkrétní dítě, zachránit konkrétní osud?

Záměrně nechávám stranou diskusi o tom, že ne každý si "může dovolit" vzít do pěstounské péče dítě. Jiné matky si totiž zase "nemůžou dovolit" porodit a vychovávat to své...

My křesťané jsme zvláštní národ. Ztratili jsme schopnost konat a nahradili jsme ji schopností naprázdno kecat. Kdo kecá, ať koná!

...jako Stanislava!

 

P.S. 1: Až zoufalé matky (jdoucí na potrat) uvidí, že pro jejich nenarozené dítě existuje REÁLNÁ možnost důstojného života v harmonické rodině, třeba se jich víc rozhodne dítěti život přece jen darovat.

P.S. 2: A teď čekám, že všichni účastníci Pochodu pro život, a zároveň ne-pěstouni, mající profil na Signálech, mi to pěkně spočítají. ;)

A ještě vzkaz pro umírněné, čtoucí tento článek: Modlete se za mě, abych se mohla stát pěstounkou...

Sdílet

Komentáře

kichesed Možná ještě jinak a jednodušeji: V existenci široké platformy pěstounů, a v povědomí o její existenci, vidím naději jak pro děti tak pro jejich rodiče.
Ale ta platforma tu chybí a nikdo se do ní nežene.

vobis
A když o pěstounství projeví spořádaní bezdětní manželé zájem, tak jsou oficiálně odmítnuti proto, že nemají žádné vlastní děti. Thanks, Obama!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio