Mám roční dceru. Mám nejkrásnější rok svého života za sebou. Stejně jako největší strach...
Možná vám to tak nepřijde, ale už jste se někdy zamysleli nad tím kolik strachu vzbuzuje holý fakt, že holka čeká dítě?
Když jsem otěhotněla, začaly se na mě z okolí sypat strachy: Aby bylo mimčo zdravé. Aby nemělo nějakou skrytou vadu. Abych nedostala těhotenskou cukrovku. Atd. To všechno byla synonyma pro naprostou pohromu a životní tragédii.
Když se dcerka narodila, už jsem byla psychicky připravená na to, že mě čeká (minimálně jeden) rok hrůzy. Že se nevyspím, dítě bude několik hodin denně křičet, nebudu si s ním vědět rady...
Vlastně jsem nabyla dojmu, že pořídit si druhé dítě bude sebevražda. Že všechny děti jsou ztělesněná hrůza, nepohodlí a deprese. Nikdy před tím jsem si neuvědomovala, kolik strachu, kulturních klišé a "zaručených rad" se k malým dětem vztahuje. Za úplně nejhrůznější a nejzvrhlejší rady považuju tyhle dvě: Miminko nesmíš moc chovat, aby se nerozmazlilo. Nesmíš k němu hned běžet, když začne plakat, přece musí pochopit, že nebudeš jeho otrok.
Díky složité bytové situaci jsem si krátce po Bětuščině narození pořídila různá nosítka: Baby-vak, manducu, teď hip-seat. A protože těch rad (hlavně těch nevyžádaných) jsem dostávala opravdu přehršel, rozhodla jsem se pro dvě věci: 1. Dělat vše pro to, aby se naše miminko cítilo za každé situace v bezpečí a milované. 2. Vykašlat se na všechny rady a strachy, které mi okolí (a často i sestry v porodnici!!!) valí do hlavy.
První tři měsíce svého života strávila Bětuška u mě na břiše v babyvaku. Za první měsíc plakávala nejdýl asi tak 3 minuty. Bývalo to v noci, když se vzbudila a s hrůzou zjistila, že všude kolem je jen neživá hmota polštářů. Zapnul se starý pravěký novorozenecký strach, který říká: Opuštěné dítě = mrtvé dítě. Než jsem vstala, vytáhla ji z postýlky a uklidnila, uběhly cca 3 minuty a celý dům byl vzhůru. Ten první měsíc jsme se moc nevyspali. Strašně jsem toužila vzít si svoje miminko k sobě do postele, přitulit si ho a prostě jen spát. Ale hned tu byl strach: Miminko nebude ležet na monitoru dechu, můžeš ho zalehnout a ono se udusí. Začala jsem hledat rady na internetu. Ke svému nemalému překvapení jsem zjistila, že existuje velký počet maminek, které se svým miminkem spí v jedné posteli (za dodržení jistých pravidel). Odhodlala jsem se překonat svůj poslední a největší strach: Bětuška opustila postýlku a přestěhovala se do mé těsné blízkosti. Manžel hned pocítil rozdíl: Už si nemusel dávat tři kávy denně! :) Bětuška přestala v noci plakat úplně. Když měla hlad, začala ze spaní kopat nožkama, já se vzbudila a dala jí napít. (Kojení je tááák praktická věc... :)) A když jsem někomu řekla, že máme doma dvouměsíční dítě a jsme s manželem oba vyspinkaní do růžova, obvykle nechtěl věřit.
A já jsem taky nechtěla uvěřit.
P. Fr. Hobizal ve své Cestě k nebi napsal, že celá bible, celé křesťanství, by se dalo shrnout do jediného slova: Miluj!
A Biblisté za nás spočítali, že v Bibli je 365x napsáno "neboj se!". Na každý den v roce jedno.Je strašně osvobozující zbavit se všech strachů, zvláště těch, které do vás nakladli jiní lidé. A je strašně osvobozující vědět a vidět, že dítě potřebuje jediné: LÁSKU. Ale lásku, které bude rozumět, cítit v každém okamžiku. Ne lásku, která přijde do temného pokoje, řekne miluju tě, spi, a odejde... Bětuška velmi rychle pochopila, že kdykoli zapláče, jsem okamžitě u ní. Své miminkovské dny trávila v blízkosti toho, co znala nejdůvěrněji - v blízkosti tlukotu mého srdce.
Možná by vás teď zajímalo: Je to rozmazlené dítě, které potřebuje mít mámu stále za zády? Ubrečený tyran, kterému máma dělá otroka?
Zde je odpověď: Ne.
Bětuška se naučila plakat skutečně jen v okamžicích, kdy mě potřebuje. Dělají to tak vlastně všechna miminka. (To my je učíme plakat hrůzou ze samoty nebo proto, aby cítila naši lásku aspoň tím, že je chlácholíme a utěšujeme při bezdůvodném pláči.) Bětule celý rok pláče jen když se praští, něco ji bolí, zasekne se pod stolem a nemůže ven... :) V momentě, kdy se naučila lézt, "vylezla" i z baby vaku. Pochopila, že máma je vždycky u ní, tak proč křičet? A stejně tak pochopila, že venku mimo vak je mnohem víc důležitějších a zajímavějších věcí. :) Vak (později maducu) jsme používali jen při usínání a při bolístkách, když potřebovala být u mě. A já se naučila s mimčem na břiše zdolávat dvě poschodí při každodenních pracech. Večer, když jde Bětuška spát, jdu taky. Během dne jsem totiž zvládla vše co jsem potřebovala: uvařit, uklidit, vyprat... Někdy s Bětuškou na břiše, někdy bez ní. To jen dnes ponocuju a píšu příspěvky na takřka opuštěný blog. ;)
Proč píšu takové mateřské "triviálnosti" na křesťanský web?
Prostě jen pro to, abych se podělila o dvě věci:
1.) Miluj!
2.) Neboj se!
Ale ked ono to fakt neplati na uplne vsetky deti... Aby to zas nevyvolavalo pocity viny typu "moje dieta place = urcite som zla matka". Hovorim to nielen z vlastnej skusenosti - pred par dnami som navstivila kamaratku, ktorej chlapecek od narodenia uz skoro rok rve a rve (a ona nosi a koji a spi s nim a je tam prenho a je to asi najtrpezlivejsi clovek na svete).
Inac, vzdy ma este zaujima jedna vec - ked ide matka vecer spat s dietatom, kedy ma cas na seba a na manzela? To bol totiz pre mna velmi vazny dovod k tomu, aby sme dceru v 2 a stvrt roku "ucili spat" - ze s nou nemozem byt nonstop, a potrebujem cas aj na nieco ine. Poucky typu "ked bude citi, ze si tam pre nu, sama pochopi, ze to zvladne sama" ani naznakom nezacinali fungovat.
Taky jsem si přála děti nosit. Jenže náš Venda v miminkovském věku v šátku ječel a nejlíp usínal a spal ve stojícím kočárku nebo v postýlce, bez houpání a sám...
A teď máme druhé dítě. Bohužel nám často ječí jeden nebo druhý, protože se nemůžu rozpůlit a buď budu plnit potřeby jednoho, druhého, manželovy či svoje. Je to na pytel. Manželova maminka měla čtyři děti brzo za sebou a když jsem se jí ptala, jak to zvládala, říkala (v nadsázce ;-) ), že prostě pořád někdo ječel. ;-)
A s tím neboj se a miluj plně souhlasím! Jen si to musím častěji opakovat.
Souhlas @evulka... taky se pomalu chystám na učení samostatnýho spánku, i když naše je maličká. Přestává spát přes den (i když je unavená) - v nosítku, v kočárku... všechny podněty jí rozrušují, takže se musí prostě naučit spát sama v postýlce. Navíc cítím potřebu jistý autonomie... abych mohla alespoň chviličku dělat s manželem dospělácký věci :-)
@MarjánkaN to je taky fakt... moje mamka to taky nemohla moc řešit :-) Mazlili jsme se před spaním na střídačku, čtyři děti.
Ahojte, nechci aby článek vyzněl tak, že která matka dítě nenosí a nechává ho spát v postýlce, je špatná. To určitě ne. Každý mimi je originál. Kamarádčiny dcery šátek nesnášely od narození, prostě potřebovaly pohyb... Spíš jsem se snažila říct: nenechávat se ovlivňovat radami. Stačí to svoje dítko milovat, sundat ze sebe kožich strachu, a ona nám ta ženská intuice sama řekne co je nejlepší.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.