Smutno je mi, až k pláči

Bože, shlédni na ty, jejichž slzy někdo vidí, a neopouštěj ani na chvíli ty, kdož pláčou beze svědků.

…protože ti první mají ještě naději…

Chytala jsem do ruky mravence, aby si je mohl ten dvouletý cvrček prohlédnout.

Byl jako u vytržení. Nemohl se vynadívat na bezbranné tvorečky, kteří mi lezli po dlani. Podobal se jim víc než tušil.

Na autobusové zastávce si ho během deseti vteřin předaly dvě skupiny tetiček na hlídání. Nevěděl, která bije. Chtěl jet taky autobusem. „Tetaá! Tetaá! Taky! Taky pá!“ Zmatené dětské oči. Ale podřídil se rychle. Snad až příliš rychle na to, aby to nevzbuzovalo pozornost.

Jak jsou někdy děti pokorné. Tvárné jak plastelína.

Stejně jako to hejno kuřátek, které jsem hlídala v dětském domově. Bez reptání zamávaly sestře, která odcházela ze služby. Když se probudily, byla tu zas jiná. Všechny, všechny do jednoho, i včetně toho „downečka,“ věděly, že něco v jejich životě není v pořádku. Jen to ještě neuměly pojmenovat. Mnohé ve svých dvou letech nebyly schopné říct víc jak tři dvouslabičná slova. Bylo mi tehdy úzko u srdce. Varování: „Na toho downečka si dejte pozor, sestři!“ Ten „downeček“ je prý ze všech nejhorší. Kouše jiné děti a bere jim hračky. Když začne křičet, není k utišení. Brávala jsem ho do náruče, položila mu hlavu na své rameno a šeptala mu do ucha, nebo jsem ho prostě položila na bříško velkého plyšového medvěda a hladila mu záda. Byl schopný takhle vydržet i hodinu. Ostatní sestry nechápaly. Jestli umím baby-masáže? Ne, to vážně ne. Ale jak je tedy možné, že mě nekouše a nekřičí u mě jako to dělá ostatním sestrám?

Bylo mi úzko u srdce.

Žádný z těch cvrčků neumí ani to první, základní slovo – máma, a svět už ví, že tahle děcka ho nikdy neřeknou tak, jak by měla. Ti cvrčci to ještě netuší. Jen zatím ví, že v jejich životě není „něco“ v pořádku. Neumí to pojmenovat, ale ví to. Ví to, a křičí to do světa každým pórem svého těla, každým zacuchaným vláskem. Málokdy pláčou. Když jsou nemocné, dostanou samotku. To aby nenakazily ostatní děti…

„Sestři, a koukněte občas tady na marodku na Lukáška. Sice bude křičet, až budete odcházet, ale nedá se nic dělat, má teplotu…“

Máma by ho doma pochovala, hladila by ho, dokud by neusnul. Tady? Zavřené dveře samotky a hračky v komunistickém vlastnictví.

I ze vzpomínky je mi úzko u srdce.

„Můj downeček“ se zamnou sladce díval, když jsem odcházela, ale jen chvilku. Pak sebral sousedovi hračku a začal křičet.

Někdy je člověku úzko u srdce. I ze vzpomínky…

A zase jiné hejno kuřátek. Tihle jsou starší, bude to lepší, budu pro ně moct vymyslet nějakou zábavu…

Je jich asi deset. Když si po hodině lítání sednu a natáhnu nohy, začnou se rvát jako hejno malých pejsků o to, kdo z nich si mi bude moct sednout na klín. Pro nedostatek místa natáhnu nohy na zem, aspoň se jich takhle „pochová“ víc. Dva malí cikánci, nádherní kluci s pletí jako med a s čokoládovýma očima, se začnou prát na život a na smrt o poslední místo u kotníků. Pak jeden z nich začne zvedat jiné dítě. Vše je záležitostí několika vteřin. Přichází sestra. Je totiž slyšet křik. „Co to děláte?! Vždyť jsem Vám přece říkala, že je nesmíte chovat! Takhle se z toho tady všichni zblázníme!“

Copak já je doopravdy nesmím vzít do náruče?! Bože!!! Slyšíš vůbec!? Kde jsi sakra?!

„Sestři, ještě týden, a pro Karolínku si můžou přijet adoptivní rodiče, držte jim palce!“ Sděluje mi nadšeně vrchní sestra. Matce Karolínky vyprší za týden lhůta.

(Za dva dny: ) „Tak Karolínku si tady musíme nechat, přišel pohled…“

Většinu z těch dětí nikdy nebude moct nikdo adoptovat. (Ani kdyby byli zájemci z řad rodičů, jakože nejsou, pokud se jedná o starší děti.) Biologická matka (podle mě si takové ženské nezaslouží označení pouze „máma“) totiž dva dny před vypršením půlroční lhůty pošle pohled, a dělá to takhle už čtyři roky. (Tato doba je zákonem stanovená, pokud rodič neprojeví o dítě zájem, může být dítě nabídnuto k adopci.)

Někdy je člověku úzko u srdce.

V červnu mi praxe končí. Odcházím od dětí a slibuju si, že jednou, až budu mít práci a byt, aspoň jednoho z nich z toho pekla vytáhnu. I kdybych měla být svobodná matka s postiženým dítětem (o takové děti totiž není „zájem“). Ale mezi tím ti moji cvrčci a kuřátka dávno vyrostou…

Dnes jim je mezi sedmi a devíti roky. Staly se z nich přidrzlé žabky, pro které je v první třídě cigareta povinnou školní výbavou. Slova „máma“ a „táta“ se naučily ve škole ze slabikářů.

Už umí pojmenovat to, co v jejich životě není v pořádku.

Někdy je člověku úzko u srdce.