Dopis příteli/knězi

8. 9. 2010 18:24

Ahoj Peťo!
jak je mým dobrým zvykem, trochu dnes odbočím od tématu... :)

Díky brigádě píšu jakési edukační materiály o umírání, smrti a sebevraždách. Vskutku výsostné filosofické téma, jak jsi kdysi uvedl do nějaké zcela anonymní anketky, že? ;)  :oD

No, a teď co mi vlastně leží v žaludku.

Luther přemýšlel o tom, jak může zjistit, zda-li ho Bůh spasí. Spousta lidí na smrtelném loži začne leckdy poprvé hluboce uvažovat, zda vůbec nějaký ten Pánbíček vůbec je, a jestli jo, tak co je pravdy na těch povídačkách o nebi a o pekle. Ale to není tak úplně to co mi leží na srdci. Tihle lidé skutečně trpí. Někteří z nich se protrpí až k odpovědi, někteří ne. Frankl takřka ve všech svých knížkách říká, že lidský život má cenu vždycky, že jediný plnohodnotný okamžik, byť až na konci života, může zpětně ohodnotit celý naprosto promarněný život. E. Kübler-Rossová to opakuje po něm, ale přidává k tomu hromadu úžasných příběhů z praxe. (Nevím, jestli ji znáš, celý život pracovala s umírajícími, z jejích knížek čerpají takřka všichni kdo se zabývají paliativní péčí, nebo hospicovou péčí, nebo prostě jen umíráním.) Popisuje spoustu utrpení, spoustu otázek, mnoho odpovědí. Jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem u ní objevila je, že mluví o ceně utrpení a o nepopsatelných možnostech, které každé utrpení přináší. Žádná bolest není v jejích očích naprosto destruktivní, naopak, každá je možností jak vyrůst, jak přetvořit sebe sama a duchovně pokročit. (E. Kübler-Rossová: O smrti a životě po ní, Aquamarin, 1997, s. 37)

Něco na podobné téma zaznělo i nedávno při mši:

2. ČTENÍ Žd 12,5-7.11-13
Bratři!
Pustili jste z hlavy, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny:
'Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.'
V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými dětmi. Vždyť kterého syna otec nekárá?
Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.

A má otázka zní: Co se stane, když na nejvlastnější otázky po ceně vlastního života nenajdu odpovědi? Co říct lidem, které jejich utrpení zlomilo a nenastartovalo v nich žádnou touhu cokoli měnit? Zůstanou stát přede dveřmi? ...


EVANGELIUM Lk 13,22-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím králoství, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."



A nebo je to právě utrpení, nepochopitelné a nepochopené, prostě jen žité až do konce, které může s Bohem spojovat? Nebylo to právě utrpení Krista na kříži, když už se cítil všemi - i Bohem - opuštěný, které ho nejvíc spojovalo s Otcem? Co bylo vlastně jádrem vykoupení? Nepochopitelná bolest, která zbavovala smyslů i pocitu, že je člověk milován? Nebyla to právě bolest, která jako jediná mohla vytvořit most mezi Bohem a lidmi?

Napadají mě v souvislosti s tím první 4 blahoslavenství (Mt 5, 3-6). Je možné, že si některé lidi Bůh prostě "vybírá" aby je se sebou spojil právě skrze utrpení, které už nejde pochopit, vysvětlit, ani promodlit, ale prostě jen nést? A pokud ano, jak takové lidi doprovázet? Jak jim vlévat do žil křesťanskou naději ve chvílích, kdy padají pod tíhou vlastního kříže?


Tož tak. Aby ses nenudil. Nevím, jestli je tak úplně jasné "co tím chtěl básník říci". Nemusíš na to odpovídat, nebo spíš nemusíš hned. :) To já jen tak, že bych chtěla někomu vypsat věci, které nemůžu dát do edukačních materiálů. ;o)
(...anebo bych měla? :))

Měj se krásně! Myslím na tebe v modlitbě.
jiki

Zobrazeno 1149×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio