Nekonečné příběhy

Tak si občas říkám: "Co se to kolem mě vlastně děje?" Občas si na tom světě vezdejším připadám ja spadlá z višně. Vlastně ani nevím, proč sedím o půlnoci v tmavém pokoji, plném jedné dotěrné mouchy, a píšu tyhle nesmysly. Ale občas prostě na člověka přijde znenadání jakási existenciála, či co. Je to jak chřipka...

Kolem sebe pozoruju už hezkých pár let milostné hemžení. Jelikož jsem v přechodovém věku, kdy je část mých spolužaček svobodných, část těhotných a část  čerstvě rozešlých s děťátkem v náručí, mám teoretických znalostí celkem dost (teda, abych pravdu řekla, někdy až po krk).

Potkávám kamarády, spolužáky, brášky a skorobrášky, občas pěkné ťulpasy, a všichni mluví o tom, jak chtějí najít pravou lásku na celý život. Holky moje zdravotnické (jako spolužačky ze zdravky, abyste pochopili...) se rozplývají na každém srazu o nových objevech. Tantokrát, jo tentokrát je to už doopravdy ON, je to nastálo! Slyším to na každém slezu a slízají mi z toho vlasy na halvě. Jak je možné, že někdo toho pravého potká třikrát do roka, a další moje kamarádky pláčou večer do polštářů, protože sestřičky na gynekologických odděleních holt moc příležitostí k seznámení nemají...? Nechápu. Sečteno a podtrženo, každý hledá toho svého/tu svou na věky věků amen. Ať kluk či holka. Ale jak je potom možné, že ty vztahy jaksi ne a ne vydržet? Jak je možné, že v ČR je rozvodová statisktika někde na hranici 60% rozvedení všech manželství?

Přemýšlela jsem dlouho. A když říkám dlouho, tak myslím celých svých prostých 23 let, nad otázkou: Co je to láska? Podělím se s Vámi o své naprosto první zjištění, chcete? Láska, to je kus čokolády!!! To mi bylo tak něco mezi 4mi a 5ti lety. Za kus čokolády byste si mě koupili na zbytek života! Pak to tak různě mutovalo na všechno možné. Tužky s barbie, ponící, koně... Časem se do toho začal montovat čas. Žeby ten kdo se mnou tráví čas měl něco společného s láskou? Asi jo, ale nechme se překvapit, ona čokoláda měla dlouho taky své nezastupitelné místo. Tak jenom nic neuspěchat, hlavně ne tak životně důležitou otázku!

Časem tahle moje původní otázka doznala částečných změn. Ona totiž láska má mnoho podob. A netýká se jen možného budoucího partnera. A zde se konečně dostáváme k jádru pudla. (Ale žádnou paniku, on to pudl přežije. ;) Otázka nezní: Co je láska? nýbrž: Jak lásku udržet při životě?

Posledních pár dní trávím psaním prapodivných textů. Díky mému studijnímu oboru mi bylo dáno, abych vylila celou svou akademickou mysl o velikosti žabího potěru do textů, zabývajících se smrtí, umíráním, paliativní péčí, hospici a tak. Že je to dost morbidní? Že odbíhám od tématu? Ale kuš! Každý z nás je vlastně mrtvolná živola, tak klid. Pudl bude. ;)

Když takhle člověk tráví prázdniny psaním o smrti, dostane se k zajímavýmu čtení. (Teda občas, protože většinou je to stejnej akademickej maglajz, srovnatelnej s lacinou reklamou na drahý vuřty.) No, a tak se mi dostaly do spárů (nehty už by si opravdu zasloužily trochu péče, mám je olámaný od klávesnice) knížky od V. E. Frankla. Zkoušeli jste to někdy číst? Moc se to nedá hltat naráz, ale občas na člověka jukne něco opravdu inspirujícího. Tak jen namátkou, aby řeč nestála, ju?

"Funkce organismu - úkol, který má splnit pro osobu - je zaprvé instrumentální a zadruhé expresívní: osoba potřebuje svůj organismus, aby mohla jednat a vyjadřovat se. Jako nástroj, jímž v tomto smyslu je, je organismus prostředkem k účelu a jako takový má užitkovou hodnotu. Opačný pojem k užitkové hodnotě je pojem důstojnosti; důstojnost však přísluší pouze osobě, a přísluší jí zásadně nezávisle na vší vitální a sociální utilitě." (Vůle ke smyslu, CESTA 2006, s. 77)

No, s tím jak je to prošpikovaný všelijakejma nic neříkajícíma termínama je to trochu nudný, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak něco se z toho vydojit dá. (I když má babička říkávala, že umíněná kráva prostě mlíko nepustí, ani kdyby ji zabil. Tak já nevím...)

Zjištění č. 1:Člověk má tělo a osobnost. Zjištění č. 2: Lidská důstojnost nezávisí na kvalitě obalu (tj. těla), ale na něčem úplně jiném. Jo, a ještě něco - důstojnost má každý z nás už jen z toho prostého faktu, že je člověkem. (= jedno jak kvalitním. A kdo by si taky troufl posuzovat kvalitu, že? No, ruku na srdce, to děláme často. Ale být posuzován...?)

No, a než na to zapomenu, vlepím zde ještě jednu věc, a pak to slepím celé dohromady, aby ty dvoustránkový bláboly měly vůbec hlavu a patu, čili hlavně tu patu.

...jako konec, myslím.

Sonet jako talisman

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
chrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic


(Jan Skácel, Překrásná je nepotřeba nářku)

 

A teď ta slíbená pata. Moje zjištění co je to láska, nebo spíš - co je kromě téhle věci samotné zapotřebí, aby to vydrželo.

Podle mě by se takový neodolatelný nápoj lásky měl dělat asi takhle:

Ze stolu dáme pryč vraní oka a vyhodíme kostlivce ze skříně. To je vždycky dobrej začátek před vařením (-říkavala babička).

Do velkýho hrnce vložíme kus lidské důstojnosti. Ale pozor na znehodnocení! Je silně fotosensibilní! Povrh je velmi jemný, proto doporučuju práci v rukavičkách.

Tím jsme vyřídili Frankla. (...protože tělo je nositelem, neboli látkou (to zas říkaval kdosi jménem Aristoteles), nebudeme mu věnovat zas takovou pozornost. Ale pozor! Znehodnocení se trestá! Koresponduje s důstojností! A fakt často!)

Důstojnost pozvolna rozpouštíme, ale nesmíme nechat vřít.

Zbytek receptu se řídí podle Skácela.

Po kapkách přidáme touhu ochraňovat. (Pozor! Nepřehnat! Po vypití by nám dotyčný mohl naznačit, že se mu příliš ser..e do života!) Je to dobrý základ, na který se naváže zbytek ingrediencí. Přidáme lásku. Půjčíme si trochu od Řeků, protože ti ji dokázali roztřídit do lahviček jako filia, charitas, eros, agape. Flaštičky vybíráme podle toho, komu chceme nápoj servírovat. Podle příležitosti, dne v kalendáři, podle výročí, narozenin, podle toho kdo s námi žije v bytě/na kolejním pokoji... Jen na tu druhou zprava dávejte pozor. Prý je nejlepší až poté, co má člověk nějakou tu svátost za sebou. (To je pak taková fajn odměrka.) Bez toho se to špatně dávkuje a výsledek pak nemá tendenci vydržet dlouhodobě.

Poté, co jsme všechny ingredience rozpustili a vyymíchali, jemně vyfoukáme, podáváme svému protějšku a stejnou dávku vypijeme sami. Při správné přípravě by to mohla být věc silně návyková, takže pozor na to, komu to dáváte. Podáváme denně po malých dávkách. Případné vynechání dávky nahradíme nikoliv větší kvantitou, nýbrž kvalitou.

Tož tak.