schííííízáááá... :-P

Zkuste si někdy sednout v kostele do předních lavic pro děti. Je tu spousta možností jak dělat věci jinak…

Můžete klidně otáčet hlavou do všech světových stran, rozjímat nad zašlými freskami a uvažovat o tom, jestli se ten probodnutý pán tváří tak neutrálně jen proto, že tam tak visí už skoro tři sta let, nebo jestli se támhleta světice opravdu už narodila s takovou chudokrevností...

Dětská lavice, to je úplně jiný svět. Svět kde je dovoleno takřka vše. Jen tak si z ničeho nic kleknout do prostoru a dívat se půl hodiny na jedinou věc, která vás zrovna zaujala, pak trhnout hlavou a jít si znovu sednout. Dětská lavice, to je propustka do kostelní svobody, kde vás nic nesvazuje.

Jako toho kluka, co stál před chvílí u počmáraných vrat. Vůbec snad netušil, do jakých posvátných prostor vedou… Zvenku je to hrůza. Nějaký sprejer měl tu drzost, vypsat na hnědě natřený plech svou existenci. O kousek dál byste mohli vidět schodiště vedoucí skrze barokní baštu za hradby. No, a ten klučina tu jen tak stál, opřený o kontejner na posypovou sůl. Koukal do ulice a čekal na někoho. V obličeji zarputilý výraz neutrality. Nebo lhostejnosti. Cokoli chcete. Stál těsně u těch vrat, které měly zvenku světskou fasádu. Za nimi byl úplně jiný svět. Svět sociální hradby, která byla pojištěna svazkem klíčů. Takový svazek není nic, co by člověku mělo zůstat lhostejné. Takový svazek klíčů, to je vstupenka za řádem střežené zdi.

No a za těmi zdmi je svět Někoho. Ne, ne, to je špatně řečeno. Spíš je to svět pro Někoho. Kromě Něj se za ty střežené zdi a zamčená vrata, dostane bez klíčů jen přidrzlé denní světlo. Ach slunce! Bože! Takovou radost jako právě Slunce, nedokáže do těch holých zdí vlít snad nikdo jiný. Ach Bože! Takové slunce dokáže aspoň do chvíle, než připluje lhostejný, větrem hnaný mrak, vykouzlit most, který vede přes střechy, přes zdi. Takové slunce, to je lijána, pevná a vyzývavá jak dívčí výstřihy, která svádí každého, kdo jde kolem nestřeženého okna, aby se na ni pověsil, a jako Tarzan odletěl nad ty střechy. Nohy Vám sice zůstanou stále za zdmi, ale Vy sami poletíte nad městem a budete řvát nadšením a radostí. Bože! Co dokáže jedno takové nestřežené slunce! Všechny zákazy poruší. Má odvěké právo.

Bohužel pro právo.

Ale v kavárně, tam ne. Tam Slunce nesmí. Leda zprostředkovaně. Tam by působilo příliš vulgárně. Vedou se zde opatrné řeči o tom, že nikdo z nás už vlastně nestíhá. Jen si tak maličko postěžovat, odsoudit svět, vylézt ven, zpátky do kanclu, nebo za přednáškový pultík, nebo do lavice, a nechat svět ať válčí. Nohy, ty Vám sice zůstanou stále v kanclu nebo v lavici, ale Vy, Vy musíte letět někde úplně jinde. Někde, kam chce myšlenka, kam je třeba abyste zaletěli se zbytkem podobně sedících.

Někdo podobně sedící a chodící se mezitím stará o to, aby vás přitom nezáblo do prstů.

Je třeba slunce. Je třeba i těch zdí. Je třeba někoho, kdo bude porušovat řád dne, hranic a práva klíčů, aby bylo možné vychutnat si okamžiky, kdy letíš na liáně nad městem.